Největší zkoušku mi připravila ložnice. Měla jsem jen dvanáct metrů čtverečních a potřebovala jsem tam umístit postel s úložným prostorem, skříň a pracovní stůl. První verze byla celá bílá s šedou postelí, ale místnost působila jako nemocniční pokoj. Rozhodla jsem se pro změnu. Zvolila jsem sytě zelenou barvu na stěnu za čelem postele. Ta barva byla tak intenzivní, že jsem se bála, že ji za týden budu nenávidět. Opak byl pravdou. Zelená dodala místnosti hloubku a klid, a protože postel měla integrovaný úložný prostor, https://bbarlock.com/index.php/stěny_jako_příběh_aneb_proč_se_vyplatí_investovat_do_wall_art nemusela jsem řešit žádné komíny krabic pod oknem. Barvy interiéru vytvořily iluzi většího prostoru, i když ve skutečnosti byl každý centimetr využitý na maximum. Pouze jsem musela dávat pozor na to, aby doplňky nepřebily hlavní odst

Častým omylem je myslet si, že malý byt musí být celý bílý, aby působil prostorně. Z vlastní zkušenosti vím, že bílá dokáže místnost opticky zvětšit, ale zároveň ji může udělat sterilní a nudnou. Když jsem pomáhala sousedce s rekonstrukcí garsonky, přesvědčila jsem ji, aby vsadila na tmavší akcent. Zvolili jsme tmavě modrou na jednu stěnu a zbytek zůstal krémový. Místo rozkládacího gauče jsme tam dali pohovku s úložným prostorem, která měla sametové čalounění v barvě hořčice. Byl to risk, ale vyplatil se. Sousedka přestala vnímat garsonku jako malou a stísněnou. Naopak začala říkat, že má charakter. A právě o tom barvy interiéru jsou – o tom, jak prostor cítíme, nejen jak ho vid